Introit

Hospodin praví: Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu. (Ž 95,15)  

První čtení

 Ex 21, 17-28

Druhé čtení

 Matouš 5:38   - 48  

Kázání

 J nás učí, že při jakémkoli spáchaném zlu je nutné snažit se toto zlo nějak zastavit. Jedná se o nejproblematičtější část J-ova učení. Proto, že je jasná a proto, že ji nejsme schopni dodržovat. Ba dokonce, že s touto částí vnitřně nesouhlasíme.

Je do nebe volající rozpor mezi učením JK a konáním jeho následovníků. J šel dobrovolně na kříž, jako bezbranný beránek vedený na porážku. Na smrt jej odsoudili věřící lidé.

Na smrt šel dobrovolně a tak přivedl veškeré lidské zlo k soudu. Pod tímto soudem je i každé naše jednání, které se od jednání JK odlišuje.

J-ova slova jsou i dnes trpkým připomenutím naší neschopnosti je přijmout.

Tatáž slova čteme již v knize Lv (3M): Leviticus 19:18  Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.

O tomto následování mluví prorok Izajáš 50:6  Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.

Představme si, že dokážeme J-ův nárok splnit.

Co z takového jednání, které J přikazuje, vlastně člověk má? Pocit hrdosti, že se dovedl zlu vzepřít? Radost, že přemohl protivníka nastavenou tváří?

Hospodin určitě nechce, abychom z takového jednání měli jakýkoli pocit pýchy. Hospodin nás učí: Nedopusť, aby tvé jednání bylo určováno chováním tvého protivníka. Zastav spirálu násilí.

Pokud tedy bych uvažoval, co z toho člověk má, pak je to osvobození. Osvobození od násilí.

Pokud člověk prožije skutečné osvobození, nezažívá pocit hrdosti, že se zlu vzepřel, ale spíše lítost nad nesvobodou svého protivníka.

Z přijetí vlastní svobody, vlastní spásy mohu pochopit i druhého člověka v jeho situaci. A nemůže se mi stát, že se uzavřu do skupiny, která bude neustále nastražená vůči „těm druhým“.

Co křesťany tedy může odlišovat od nevěřících lidí? Jaká ctnost?

Následovník JK ví, že před sebou nemá nepřátele, ale předně člověka. Když udělám z člověka nepřítele, mnohem snadněji se ho potom zbavím – a nebudu z toho mít výčitky. Z této osobní roviny můžeme pokročit i na společenskou rovinu.

Křesťan potom může promlouvat do všech situací, vždy, když mocní vytváří obraz společného nepřítele. Společným nepřítelem může být kapitalista, konzumní Američan, terorista, Islám, nebo dělník primitiv.

Učedník Kristův se učí vidět předně lidi a tak je schopen podstrčené symboly demaskovat. J tak v nás ničí obraz nepřítele, který je vrytý do našeho srdce naší přirozeností, naší přirozenou touhou konat zlo.

Když se někdo chce s tebou soudit a vzít ti košili, dej mu i plášť. Netrvej si na svém. Když tě římský voják požádá, abys ho doprovázel jednu míli a nesl mu zavazadla, jdi s ním dvě. On má sice právo požádat tě o tuto službu jenom na jednu míli, jistě, ale co když jednu míli přidáš? Třeba vás to oba změní?

Stejně jako v případě nepřítele, učedníci JK mají svědčit ve společnosti, že na prvním místě jde o člověka – o stvoření Boží . A všechno ostatní by mělo jít stranou. Církev je povolána k tomu, aby ukazovala jiný přstup k lidem, než je běžné ve společnosti.

JK nás vyzývá, abychom jako sůl nebo kvas měnili myšlení v tomto světě. Jestliže žijeme v prostředí, kde se učí jakýmkoli způsobem nenávisti k nějaké skupině, či člověku, pak je povinností křesťanských církví, aby proti takovému jednání neustále vystupovaly.

A tak zápasíme. 

Žijeme zápasem, ale ne zápasem se zbraněmi v rukou.

Efezským 6:13  Vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14  Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ 16  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.

JK neřeší v tomto dnešním oddíle otázku, zda existují případy, kdy může užít křesťan násilí.

Vnucuje se mi přesto otázka: smí vzít učedník Kristův zbraň do ruky?

Tváří v tvář zkušenosti, kdy církev žehnala tankům a zbraním (známe i dnes obrazy žehnajících představitelů pravoslavné církve tankům jedoucím do oblastí Čečny apod.) se mi chce říci: nikoli.

To je přeci největší výsměch evangeliu, jaký církev může vykonat.

Přesto křesťan nemůže být pacifistou za každou cenu.

Už ve staré Jednotě přišli na to, že absolutní pacifismus je dlouhodobě neudržitelný. Bratří nevstupovali do armády, protože nechtěli vzít do ruky zbraň, ale stát jim zajišťoval ochranu. Nechali tak stát za sebe dělat špinavou práci. Vyvlékli se ze odpovědnosti.

Kdybych nežil ve vztahu s druhými lidmi, mohl bych možná činit velkorysá gesta. Ale může učedník Kristův nebránit trpícího? Nechat bít člověka satanskou mocí, jako byla např. fašistická říše? Někteří křesťané pochopili své následování JK právě jako aktivní ochranu těch slabších.

Evangelický farář Ditrich Bonhoeffer byl založením pacifista, přesto víme, že se zúčastnil atentátu na Hitlera.

Rozhodl se zastavit zlo, které tento člověk šířil. Zastavit toto zlo šlo v daném případě jedině zabitím, odstraněním tyrana.

Ptal jsem se na názor ohledně odstranění diktátora Jáchyma – ten má blízko k pacifismu. (Slyšeli jsme jej na přednášce předminulý týden.)

Jáchym toto odstranění silou přirovnává k naplácání dítěti – dítě trestám – přesto v lásce. Kdybych dítěti nevymezil hranice, možná by společný život nebyl za chvíli možný.

Zastavení tyrana se může udát (pod zorným úhlem dnešního textu) i bez nenávisti vůči jeho strůjci. J chce, abychom se zbavili nenávisti vůči druhému člověku. I vůči tomu, který nám působí zlo.

 V mezních situacích – jako je odstranění diktátora lze užít síly. V zájmu ochrany druhých.

 J chce, abychom milovali své nepřátele, abychom je brali jako své bratry, protože jedna je Boží láska. To, že se Bonhoeffer rozhodl zabít Hitlera, nemusí znamenat, že ho odepsal jako člověka, že ho nenáviděl.

J (v souladu se SZ) požaduje, abychom hleděli na nepřátele jako na člověka. Člověka, který se rozhodl konat zlo – možná z důvodu své slabosti nebo dobrovolné podřízenosti tomuto zlu. (Jako třeba Kain). Tak, že ho pochopím, pochopím lépe i svou vlastní situaci, umožním započít cestu k odpuštění a nápravě – která nemusí být absolutně naplněna a prožita na tomto světě. Ale jde o to začít onu cestu.

JK přece řekl: já jsem ta cesta.

Vždyť i my vězíme v hříchu, pouze milostí Boží jsme neklesli tak hluboko.

J neřekl: zachováš život svého nepřítele za každou cenu. (to by tvrdil pacifista).

(Naopak: nečteme v NZ, že každý, kdo usiluje předně o zachování svého života, ten o něj přijde?)

J není pacifista, není ani humanista. Zná hodnoty, které stojí nad hodnotou života.

J řekl něco jiného: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45  abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Tato slova ať zůstávají nad každým z nás, vždyť byla vyřčena z vysoké hory, ať nás vedou v našem putování. Ať nad námi panují. Abychom se mohli těšit na jejich naplnění v království nebeského Otce.

Prosíme Pane, abychom sloužili předně tobě,

a ne svým sklonům,

abychom hledali cestu a pochopení ke druhému člověku,

vždyť někdy můžeme být sami druhému nepřítelem

abychom se učili odpouštět tak jako odpouštěl náš mistr, JK.

Skrze něj tě o to prosíme,

Amen.

 Poslání

 Galatským 6:2  Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.